Po několika sériích Bardugo překvapuje samostatně stojícím románem.
Historické fantasy z doby španělského zlatého věku.
Magie, nebezpečí, láska.
Leigh Bardugo si během posledních několika let vybudovala jméno jako úspěšná autorka několika fantasy sérií – ať už se jedná o young adult Grishaverse (duologie Six of Crows a King of Scars a trilogie Shadow and Bone) či příběhy o Alex Stern, určené spíše pro dospělé čtenáře (Ninth House, Hellbent). A před vydáním třetí knihy právě o Alex, se Bardugo rozhodla své fanoušky překvapit samostatně stojícím románem, ke kterému ji inspirovala dávná historie vlastní rodiny.
The Familiar je tak zčásti románem historickým, nicméně žánru fantasy zůstala Bardugo i přesto věrná. Vzniklo tak zajímavé dílo, kde si na své přijdou jak milovníci dějin, tak ti, kteří mají rádi příběhy okořeněné magií. Ta totiž hraje v románu velmi důležitou roli, a to i napříč tomu, že konec 16. století v Madridu jí až tolik nepřál. Děj románu se odehrává v období takzvaného španělského zlatého věku, který byl, navzdory svému honosnému názvu, provázen náboženskou opresí, nucenou kulturní asimilací a inkvizičními procesy.
“There is a fine line between a saint and a witch, and I wonder if you are prepared to walk it.”
Ano, hranice mezi čarodějnictvím a svatostí byla opravdu tenká – i tak se však hrdinka nejnovějšího románu Leigh Bardugo rozhodla, že stojí za to riskovat. Život pomocné děvečky v upadající domácnosti doni Valentiny a jejího manžela totiž pro ambiciózní Luziu Cotado není zdaleka to, po čem touží. Proto, když jednoho dne její paní zjistí, že Luzia dokáže předvádět malé zázraky (takzvané milagritos), nebojí se situace využít ku vlastnímu prospěchu – Valentina prahne po uznání, Luzia po lepším životě.
“But let it be my ambition and not my fear that seals my fate.”
“Better to live in fear than in grinding discontent. Better to dare this new path than continue her slow, grim march down the road that had been chosen for her. At least the scenery would be different.”
I přes varování své tety Hualit, mladá hrdinka dál provádí své milagritos před madridskou smetánkou. Riskuje tak, že neunikne nežádoucí pozornosti. A skutečně. Zneuznaný tajemník Antonio Pérez si Luzii brzy všimne a začne hrát svoji hru, která mu má získat zpět přízeň krále. Ten ze všeho nejvíc touží porazit kacířskou anglickou královnu, k čemuž má přispět právě vybraný magií nadaný jedinec.
“She might be a conversa or a morisca. Most of the magic that survived in Spain came from Morvedre or Zaragoza or Yepes. But who knew how long any of it would last, lost to exile and the Inquisition, magic bleeding away with the bodies of Jews and Muslims, their poetry silenced, their knowledge buried in the stones of synagogues made into churches, the arches of Mudéjar palaces.”
K tomu, aby Luzia naplno rozvinula svůj potenciál jí má dopomoci tajemný Guillén Santángel, nesmrtelný pobočník Victora de Paredese, pod jehož patronátem se Luzia ocitne. Santángelova minulost je plná tajemství a zrad, které jeho život napevno svázaly s rodem de Paredesů. Tomu slouží již několik staletí, a jeho život je tak prázdný a jednotvárný. A to až do dne, kdy se setká právě s Luziou. Její zápal, bystrost a chuť do života mu totiž učaruje ještě více než její magické schopnosti.
“She would build herself a life of plenty. She would force her world to bloom as she’d made the pomegranate tree grow, and Santángel would help her do it. Even if blood watered the soil.”
Zatímco Santángel Luzii pomáhá zdokonalit se v magii, ona svému učiteli dává nový zápal do života. Sám je však společností vnímám jako nebezpečný démon, který pro svého pána dělá všechnu špinavou práci. Spolu s Luziinou rostoucí mocí je tedy jen otázkou času, než se nevinné zázraky promění v čarodějnictví a její židovská krev bude prozrazena.
“Because it is a language that spends its power in command and conquest. But you were wrong when you said you didn’t need the words. You do need them. Just as God did when He set this whole miserable clockwork running. Language creates possibility. Sometimes by being used. Sometimes by being kept secret.”
Luzia brzy zjistí, že hraje nebezpečnou hru, při které je v sázce nejen její srdce, ale i život. Ochrání ji Santángel, nebo je opravdu démonem neschopným citu? Vztah Luzii a Santángela se postupně přesouvá do popředí děje a román se stává nečekaným milostným příběhem, jehož průběh ovlivní jak síly pozemské, tak ty nadpřirozené.
”She reminds his heart to beat again, as she did so long ago. He kisses her fingers, and combs her hair, and he treasures her, as only a man who has lost his luck and found it once more ever can. “
Ve svém nejnovějším románu Bardugo opět ukazuje, že je spisovatelka, která neustále roste, především co se týká samotného psaní. V porovnání s jejími prvotinami je The Familiar sebevědomě a opravdu dobře napsané dílo, jehož věty plynou bez sebemenších zádrhelů a je radost je číst. V čem však román lehce ztrácí je samotný děj. Je patrné, že Bardugo je zvyklá psát delší série, ve kterých má dostatek prostoru svoje nápady rozvíjet a poskytnout jim potřebnou péči.
Příběh je veskrze jednoduchý a přímočarý a zajímavým ho dělají spíše postavy a historické pozadí protkané společenskými tématy (postavení žen ve společnosti, role náboženství či sociální status). Po přečtení jsem se však nemohla zbavit dojmu, že z toho Bardugo mohla vytěžit více. Že tak úplně nestihla v jedné knize jít dostatečně do hloubky a přimět tak čtenáře, aby mu na postavách a jejich osudech opravdu záleželo. Přitom ty vedlejší – především Valentina a Hualit jsou vykresleny bravurně a pro mě osobně byly zajímavější než samotná Luzia. I tak se však Bardugo povedlo vytvořit charaktery, které jsou krásně nečernobílé, díky čemuž působí opravdově a uvěřitelně. Jen by to především u ústředního dua chtělo ještě to něco málo navíc.
“You think you know hardship, but men have a gift for finding new ways to make women suffer.”
I přes drobné výtky se dle mého jedná o až nečekaně milý, hřejivý příběh, což při pohledu na obálku a přečtení anotace není úplně to, co čtenář od knihy očekává. A ač mě tento fakt na jednu stranu lehce zklamal, byla jsem zároveň mile překvapená. Možná to bylo tím, že jsem právě byla naladěná na romantickou strunu? Kdo ví. Leigh Bardugo budu rozhodně sledovat i nadále a už teď se těším, co napíše příště – mám totiž dojem, že její mistrovského dílo teprve přijde.
“Writing is the closest thing we have to real magic. Writing is creating something out of nothing, is opening doors to other lands. Writing gives you power to shape your own world when the real one hurts too much.”