McCarthy si pro nás přichystal nejspíš poslední překvapení.
Literatura drsná jako pouštní bouře.
Shrnout dílo amerického velikána je úkol hodný celého života, přesto bychom se neměli vzdávat.
Ochudit se o McCarthyho tvorbu by byl smrtelný hřích.
Cormac McCarthy (*1933) je americký prozaik a scénárista, kterého literární svět často přirovnává k velikánovi své doby Williamu Faulknerovi. V roce 1965 tento společenský samotář, jak je mnohými žurnalisty nazýván, publikoval svou prvotinu Orchad Keeper. Od té doby ušel autor na literárním poli obrovský kus cesty, který zakončil vydáním zatím posledního románu The Road (2006).
McCarthyho kariéra spisovatele není oproti jiným tak početná (co do množství vydaných knih), přesto nebo možná právě proto mezi jeho deseti romány nalezneme celou řadu děl, která se vám zaryjí pod kůži. Číst je, je jako by vás autor vzal na cestu, na které vás vyválí v bahně a špíně, bude vás vláčet prachem a dřít z vás kůži. V nejednom případu vám na jejím konci ulpí na oblečení krev, spousta krve. I přes syrovost, násilí a děsivou bezútěšnost lidského konání se však nebudete cítit bezmocní. Je tu totiž vždy někdo nebo něco, co nás převyšuje. Navíc naděje umírá jako poslední. Alespoň doufám.
Mezi McCarthyho nejvýznamnější počiny bych bez zaváhání zařadil hraniční trilogii (All the Pretty Horses, Crossing, Cities on Plain), která se odehrává v první čtvrtině 20. století a evokuje drsnou podobu mexicko–americké hranice se všemi jejími strastmi a pastmi.
Ze známějších děl bych připomněl dnes již osvědčenou klasiku No Country for Old Men, která se dostala i na filmová plátna a odnesla si hned čtyři Oskary (mimo jiné i za nejlepší film roku). Nebo neméně úspěšný titul The Road, díky němu si zase samotný autor odnesl prestižní Pulitzerovu cenu. Cesta (The Road) se taktéž dočkala filmové podoby a hlavní roli otce, který putuje postapokalyptickou krajinou jen v doprovodu syna, neztvárnil nikdo menší než Viggo Mortensen. Osobně většinou preferuji knižní verzi před tou filmovou, ale v tomto případě bych váhal. Jestli se totiž filmařům něco povedlo, tak zhmotnit onu všeobjímající tíseň a prázdnotu, která je tak typická pro hustou atmosféru téhle útlé knížky.
Dílo amerického prozaika se mimo výše zmíněné vyznačuje klidným, mnohdy až filozofickým tempem, uhrančivým jazykem a sugestivními obrazy. Jeho předností jsou dle mého ale především vyšperkované úsporné dialogy, které jsou ostré jako břitva a napětí by se při nich dalo krájet.
What would you do if I died?
If you died I would want to die too.
So you could be with me?
Yes. So I could be with you.
Okay.
– Cormac McCarthy, The Road
Postavy McCarthyho děl jsou přemýšlivé bytosti, které bloudí mezi životem a smrtí a zoufale touží po hlubším pochopení drsného světa kolem sebe. A právě ono bloudění, putování je ústředním motivem většiny McCarthyho děl. Je dotvářeno útržkovitými rozhovory o pravdě, spravedlnosti a možná i nesmrtelnosti a neuvěřitelně barvitým popisem prostředí, který vám zanese prach cesty až do obýváku. Zkrátka jeho próza vás zasáhne jako vzduchem svištící kulka.
Buenos Dias. I'm guessing this isn't the future you had planned for yourself when you first clapped eyes on that money. Don't worry. I'm not the man who's after you.
I know that. I've seen him.
You've seen him, and you're not dead?
What's this guy supposed to be, the ultimate badass?
No, I wouldn't describe him as that.
How would you describe him?
I guess I would say he doesn't have a sense of humor.
– Cormac McCarthy, No Country for Old Men
Shrnout McCarthyho tvorbu do jednoho článku je nadlidský úkol, neobsahuje totiž jen desítku románů, ale také dramata, scénáře nebo filmové adaptace. Proto se o to ani snažit nebudu, myslím si totiž, že názor na autora si udělá každý sám a nepotřebuje k tomu podrobné popisy struktury a témat jednotlivých děl, stačí mu k tomu trochu chtít a mít čas. Když píšu o čase, říkám si, že by vás mohlo napadnout, proč píšu článek o někom, kdo v literárním světe již šestnáct let „mlčí“. Je to právě proto, že McCarthyho mlčení je u konce. Rozhodl se totiž, že nás letos na podzim vezme na další nelítostnou cestu, srazí nás na kolena, a ještě jednou zkusí, co všechno vydržíme.
25. října vyjde čtyřsetstránkový román The Passenger (první část chystané duologie). Slibuje, že se opět ponoříme hluboko do nitra neuchopitelných pocitů, jakými jsou vina, zármutek nebo jakási spirituální potřeba vlastní existence. Aby toho nebylo málo, ještě téhož roku přijde na pulty knihkupectví neméně očekávaný „druhý díl“; kratičká dvousetstránková novela Stella Maris, ve které McCarthy teprve podruhé proniká do duše snad křehčího pohlaví – příběh bude vyprávět sestra hlavního protagonisty knihy The Passenger. Stella Maris vyjde 6. prosince a sám nevím, zda počkám, až budou obě dostupné a potěším se stylovým setem anebo budu nedočkavec a neodpustím si McCarthyho už v říjnu. A co vy, těšíte se?