My Life on the Road

Gloria Steinem

“Taking to the road - by which I mean letting the road take you - changed who I thought I was. The road is messy in the way that real life is messy, It leads us out of denial and into reality, out of theory and into practice, out of caution and into action, out of statistics and into stories - in short out of our head and into our hearts.” (My Life on the Road, p. 25)

Gloria Steinem (*1934). Když zazní její jméno, tak se lidem vybaví mnoho: novinářka, společensko-politická aktivistka, feministická ikona, avšak nomád se mezi ně zpravidla neřadí. Ale právě jím Gloria byla. Vždyť dětství strávila na cestách s otcem, pro kterého bylo volání domova, nikoli cesty, obávaným zpěvem sirén, kterému se rád vyhnul. Jako mladá dívka strávila Gloria dva roky v Indii, kde zjistila, že život na cestě nemusí být nutně osamělý. Naopak, cesta vytváří svou vlastní komunitu, což je zkušenost, kterou si s sebou přivezla zpět do Spojených států, které procestovala křížem krážem jako aktivistka. A právě o nomádském způsobu života a co si z něj můžeme odnést, je její autobiografie My Life on the Road.

“I had wanted to escape my traveling childhood, yet I was traveling and making the discovery that ordinary people are smart, smart people are ordinary, decisions are best made by the people affected by them, and human beings have an almost infinite capacity for adapting to the expectations around us - which is both the good and the bad news” (My Life on the Road, p.39)

Steinem se jako novinářka, potažmo spisovatelka, dostala do podvědomí v roce 1963 díky dnes již legendárnímu expozé: A Bunny’s Tale. Gloria se tehdy v utajení nechala zaměstnat jako Playboy zajíček v nechvalně známém klubu Hugha Hefnera. Jejím cílem bylo poukázat na otřesné pracovní podmínky, kterým ženy převlečené za zajíčky čelily. Přestože byl článek veřejností přijat vesměs pozitivně, jako fascinující pohled pod Hefnerovské pozlátko, sexistická odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Glorii Steinem si spousta lidí z médií zaškatulkovala jako zajíčka, což značně zkomplikovalo její profesní posun. Žádná počestná žena, která chce, aby ji společnost brala vážně, by přece nikdy jako zajíček přijata být nemohla! Naštěstí se (i díky Glorii) od té doby spousta věcí změnila a dnes na Bunny’s Tale pohlížíme tak, jak si zaslouží – jako na seriózní počin investigativní žurnalistky, který bych se nebála zařadit do stejné kategorie jako například Kyselinovej test Toma Wolfa.

“Writing is the only thing that when I do it, it doesn’t feel like I should be doing anything else.“

Její novinářská kariéra tímto ale neskončila, právě naopak – Gloria se stala spoluzakladatelkou průkopnického Ms. Magazine. Zde působila nejen jako šéfredaktorka, ale především jako novinářka píšící o tématech pro ženy, kterým se mainstreamová média vyhýbala. Ať už se týkala reprodukčního práva, politického vlivu, rasismu, sexismu, platové nerovnosti či mnoha dalších, Ms. Magazine byl v prvních liniích veřejné debaty. Byť už Gloria v časopisu aktivně nepůsobí, je s ním stále spjata a pokud se chcete dozvědět více o jeho historii anebo vlivu, tak vám mohu doporučit horkou novinku 50 Years of Ms.

50 Years of Ms.

Spillar, Katherine

AngličtinaPevná vazba

Random House USA Inc

ISBN: 9780593321560

Na objednávku

Předpokládané dodání v pondělí, 27. ledna 2025

Na objednávku

Předpokládané dodání v pondělí, 27. ledna 2025

1 132 Kč -10 %

Zpět k My Life on the Road. Přestože jsem zmínila, že se jedná o autobiografii, jen těžko byste zde hledali časovou posloupnost tolik typickou pro knihy tohoto žánru. Nejedná se o další prostý výčet životních událostí. Tak jako jsou i cesty klikaté, a mnohdy se po nich musíme vracet, i Gloriina životní pouť je plná tematických odboček a návratů. Kroutí se, uhýbá a o příběhy a anekdoty v ní není nouze. Kniha je stejně tak o Glorii, jako o lidech, které potkala, a proto se seznámíte s legendami, o kterých jste nejspíš nikdy neslyšeli, jako Flo Kennedy, Wilma Mankiller, Shirley Chisholm nebo Bella Abzug. Zároveň s plejádou taxikářů, studentů či aktivistů, kteří zde možná vystupují beze jména, ale i tak představovali na Gloriině cestě důležité milníky. Jako například irská taxikářka, jejíž slova se stala populárním pro-choice aktivistickým heslem a dnes je můžete nalézt na všem od transparentů až po trička a hrníčky: “Honey, if men could get pregnant, abortion would be a sacrament!” (My Life on the Road, p. 86)

Což mě přivádí k červené niti, která celou knihu prostupuje již od samotného věnování. Autorčino životní motto:

“Adventure starts the moment I leave the door.“ (My Life on the Road, p. 70)

Nikdy nevíte, koho potkáte a jak moc vám změní život. Setkání s Dr. Johnen Sharpem bylo pro Glorii zlomové, a právě jemu je kniha věnována. Jeho laskavost a rebelie proti nespravedlivému zákonu pomohly dát světu jednu z největších feministických ikon:

„Dr. Johne Sharpe of London, who in 1957, a decade before physicians in England could legally perform an abortion for any reason other than the health of the woman, took the considerable risk of referring for an abortion a twenty-two-year-old American on her way to India. Knowing only that she had broken an engagement at home to seek an unknown fate, he said, „You must promise me two things. First, you will not tell anyone my name. Second, you will do what you want with your life.“

Často se v našem magazínu zabýváme díly prozaiků, ale já pevně věřím, že vhodně podaná faktická literatura si v ničem nezadá s románem. Konec konců, ne vždy je nutné zabředávat do fantazie, spousta příběhů se odehrává i okolo nás, stačí jim jen jít naproti. My Life on the Road je toho důkazem. Když se díváme na Gloriin život a její nenahraditelnou roli v boji za rovnoprávnost žen, je snadné pozapomenout na to, že je v první řadě spisovatelka. Má talent k vyjadřování myšlenek, a právě proto je i tato recenze více než kdy jindy protkána citáty. Přeci jen její vlastní slova vystihnou charakter knihy lépe, než by ta má, kdy mohla. A jak sama říká: “If you pour water on a quote it will become a novel.“ Na úplný závěr bych se s vámi chtěla podělit o pár cenných pisatelských postřehů, které Gloria nabízí všem, kteří stejně jako já tu a tam sní o tom, že jednou dosáhnou kvalit svých oblíbených spisovatelů.

1. It’s easy to forget that people can think you think what you don’t think.

2. Don’t write when you’re angry and under deadline, with time to test it only on friends who know what you mean, not on strangers who don’t.

3. A writer’s greatest reward is naming something unnamed that many people are feeling. A writer’s greatest punishment is being misunderstood. The same words can do both.”