Krátký román s nejednoznačným dějem a silnou atmosférou.
Nádherný lyrický jazyk – věty, které budete chtít číst pořád dokola.
Výzva pro ty, kteří ocení komplexní literaturu.
V nejrůznějších diskusních fórech o knihách nominovaných na Booker Prize čtenáři označují román kanadské spisovatelky Sarah Bernstein jako „Treacle Walker tohoto ročníku“ (dílo nominované na tuto prestižní cenu v předchozím roce, pozn. red.). V podstatě to znamená, že se jedná o jeden z těch podivných, těžce uchopitelných románů, které si buď zamilujete, nebo je absolutně nepochopíte.
Na rozdíl od Treacla Walkera (kdy jsem padla do té druhé skupiny) jsem však Study for Obedience dočetla až do konce, a navíc ve mně tento útlý příběh zanechal velmi pozitivní dojem. Jedná se totiž o zajímavý titul, a to jak formou, tak obsahem.
Když říkám pozitivní, rozhodně tím nemyslím, že by se jednalo o odlehčený příběh, který by ve vás vyvolal příjemný pocit. Je tomu naopak. Study for Obedience nabízí hluboce znepokojivý, nejednoznačný děj, často čerpající z Kafky, Becketta či Bachmanna, jemuž vévodí vypravěčka, o níž se čtenář dozví jen málo – neprozradí ani své jméno. Příjemný dojem však zcela jistě vyvolá styl, jakým je román napsaný. Věty, ač často velmi komplikované, totiž plynou tak přirozeně a lehce, že je budete chtít číst i několikrát po sobě. Oceníte, s jakou grácií spisovatelka spojila jednotlivá, pečlivě vybraná slova ve výpověď skrývající v sobě jak krásu vnější, tak tu skrytou. Mezi řádky se toho v tomto románu dozvíte daleko více, než se jeví na první pohled. Sarah Bernstein je totiž také básnířkou, což je z jejího stylu zcela patrné. Když porovnám formu Study for Obedience s vítězem daného ročníku Booker Prize – Lynchovým Prophet’s Song, je pro mě Bernstein jasnou vítězkou. Kde její lyrika a skladba vět působí při vyvolání děsivé, tísnivé atmosféry zcela přirozeně, Lynch je v mých očích těžkopádný až nabubřelý.
“I was moved by the trees that lined the road, reaching over and across, towards one another. The crowns of birches, of oaks and elms, all rolling against the sky, flashing up their pale undersides in the wind, how was it that very thing brought me so low? It was only a tree in springtime, only the memory of sitting in the empty bleachers behind the high school, still a girl, feeling as if my skin would burst open, but nothing, nothing ever happened. It was not a message or an omen. It was not loneliness. What, then? What was this air one breathed?”
Samotný děj Study for Obedience hraje vedlejší roli. Nejen, že se toho na stránkách knihy příliš nestane, ale jako čtenáři ani nevíme, co je skutečnost a co nikoli. Můžeme dokonce i jen hádat místo, kde se příběh odehrává. Vypravěčka románu nám totiž předkládá velmi kusé a nanejvýš nejasné informace. Čtení tohoto románu je tak výzvou pro zapojení vlastní představivosti a vybudování si mentálního obrazu toho, o co v knize vlastně jde. Hlavní roli zde však hraje atmosféra, která se dramaticky mění s každou stránkou.
“I had hoped that here in the country I would experience the turn of the seasons differently, with less apprehension, I might come to see the form and plan of the world. Not to frame within systems of understanding, of domination, no, I would work to allow the world its right to illegibility, to move in darkness”.
Vypravěčka se sama charakterizuje jako velmi submisivní, tichá osoba žijící ve stínu jiných, především svých starších sourozenců, a nemá potřebu se jakkoli projevovat, jen sloužit. Na počátku románu se přestěhuje do nejmenované země svých předků někde na odlehlém severu, aby zde dělala hospodyni svému bohatému staršímu bratrovi, jehož opustila jeho žena.
“I attended to their every desire, smoothed away the slightest discomfort with perfect obedience, with the highest degree of devotion, so that over time their desires became mine, so that I came to anticipate wants not yet articulated, perhaps not even yet imagined, providing my siblings with the greatest possible succour, filling them up only so they could demand more, always more, demands to which I acceded with alacrity and discreet haste, ministering the complex curative draughts prescribed to them by various doctors, serving their meals and snacks, their cigarettes and aperitifs, their nightcaps and bedside glasses of milk.”
Nedlouho poté se začnou dít podivné věci, které místní těžce zasáhnou – hysterie, úhyn zvířat, neúroda brambor, pseudogravidita feny jedné obyvatelky. Hlavní hrdinka pociťuje, že lidé z těchto událostí začnou podezřívat ji – cizinku bez znalostí místního jazyka a zvyklostí. Čtenář nabude dojmu, že se vypravěčka stává obětí nesmyslného a zpátečnického honu na čarodějnice. Autorka tenhle dojem přiživuje tím, že naše hrdinka po vesnici roznáší ručně dělané talismany.
Dá se také ale vyvodit, že vypravěčka (stejně jako autorka románu) a její rodina jsou pravděpodobně židovského původu a jejich předci se nedaleko odtud stali oběťmi holokaustu či pogromu, což ještě více umocňuje dojem nepřátelského prostředí. Vypravěčka je izolovaná, nenáviděná a nepochopená. Její výpověď můžeme, ale nemusíme, vnímat jako nespolehlivou – záleží na tom, jak se k dílu postavíme a co si z něj jako čtenáři vezmeme. Prapodivné události na stránkách dále kulminují, zatímco se naše průvodkyně ve své výpovědi vrací do minulosti, se kterou se snaží vyrovnat a zjistit, kým vlastně doopravdy je a kým by chtěla být. Podaří se jí překonat svou podřízenost a konečně uchopit život do vlastních rukou? Vše vyvrcholí v až bizarní závěr, který dokresluje symboliku a sílu celého románu.
“What happened to one’s past when one got beyond it?”
Study for Obedience předkládá spoustu nejednoznačných historických referencí protkaných filozofickými a psychologickými odkazy. Ač se tedy jedná o krátký román, jeho stránky nabízí velice komplexní a komplikované dílo, k němuž se budete chtít časem vrátit, a pokusit se rozkrýt další, při prvním přečtení skryté, detaily. Já osobně už se těším, až si za pár let tuto malou knížečku opět otevřu, a i když bych v ní náhodou nic nového neobjevila, minimálně bych se potěšila krásou jazyka, který spisovatelka Sarah Bernstein mistrně ovládá.
“How, I wondered, might a person, a people, take root, roots and rootlessness, the preservation of what little remains of the past, such were thoughts that blew through me on any given morning, standing very still in the porch, or in the garden, in my bare feet, feeling suddenly: that sound, that rushing, it is the wind, it is the trees!”